Rozhovor Haló novin s Vladimírem Urbánkem, zastupitelem města Uničova (KSČM), t. č. v karanténě vyhlášené pro celé město
Ještě nikdy jsem nedělala rozhovor s někým, kdo je nuceně uzavřen ve svém městě a ve svém domě a nesmí z něho z důvodu nařízené karantény vyjít. Jak vy tuto situaci snášíte?
Snáším to, a určitě nejen já, dosti špatně. Ven pouze nakoupit, víc nic. Zdravý, silný chlap, a je uzavřen v bytě. Naštěstí nejsem sám, ale jsem se svou rodinou.
Jaká je vaše profese? A můžete ji nějak vykonávat?
Pracuji jako fyzioterapeut v Odborném léčebném ústavu Paseka (zařízení poskytuje následnou lůžkovou zdravotní péči – pozn. aut.). Bohužel vyhlášení uzavřeného území nám znemožnilo do práce dojíždět. Nevztahuje se na nás ani výjimka pro zdravotníky. Je zvláštní, že nemocnice si pro své zaměstnance tuto výjimku zařídila. To bude asi dáno tím, že naše zařízení neposkytuje akutní, ale následnou péči. Vlivem uzavření má můj zaměstnavatel rázem o více než 60 lidí méně z asi 300 pracovníků. Vím, že například nutriční terapeutka pracuje z domova. To já nemohu. Ani další pracovníci nemohou vykonávat svou profesi. S kolegy si volám, vím, že je to pro ně velmi obtížné, pro nás také. Pro koho více, nevím.
Jak situaci prožívá vaše rodina, manželka, děti, vaši rodiče?
Mám štěstí v tom, že jsem s rodinou pohromadě. Takže na to nejsme sami a můžeme si pomáhat. Zvládáme to všichni na hraně. Udržet dvě menší děti, které máme, tak dlouho zavřené, je až nadlidský výkon.
Své rodiče mám opět naštěstí také ve městě, takže je mohu jít zkontrolovat a zjistit, co potřebují, a zařídit to, i když rodiče jsou v dobré kondici. Maminka ještě pracuje na zkrácený úvazek v jedné z lékáren.
Jistě je mnoho občanů města Uničova, jejichž staří rodiče žijí mimo Uničov. Jak se o ně starají?
To je problém. Pokud jsou to lidé z uzavřených vesnic či města Litovel, které se nacházejí také v karanténě, mohou za nimi dojet. Pokud ne, je jejich návštěva obtížná.
Pokud tito lidé žijící »mimo« vjedou do uzavřené zóny, musí v ní zůstat, nebo musí pobýt po návratu v karanténě 14 dní. Což je samozřejmě komplikace. Pokud mají lidé z Uničova a jiných uzavřených oblastí rodiče vně zóny, je to těžší, museli by pro výjezd požádat o výjimku, ale takový případ osobně neznám.
Pro seniory, kteří nemají rodinu ve městě, ale i osamělé seniory, je tu služba nákupu a rozvozu do bytu, kterou organizuje město. Tedy nákupy jsou takto vyřešeny. Pak samozřejmě funguje sousedská výpomoc nebo pomoc rodinných přátel. Vytvářejí se jakési náhradní rodinné a sociální sítě.
Jak je to se zásobováním uničovských prodejen potravinami, drogistickými potřebami, léky - to jest, jak jsou otevřené tyto vaše prodejny a lékárny, když v nich mohou pracovat i lidé žijící mimo Uničov?
Tady o těchto problémech koluje již mnoho fám, jako bychom zde snad trpěli hladem a nedostatkem, což není pravda.
První den uzavření byly větší obtíže, lidé se vrhli do obchodů, vypadalo to jako napadení nájezdnými kmeny, a spousta služeb zkolabovala, protože přespolní zaměstnanci nebyli vpuštěni do zóny, takže zůstaly provozovny uzavřeny.
Nyní můžeme říci, že prodejny s potravinami, větší prodejny, jako Albert, Penny, Tesco, Hruška, mají již otevřeno zcela normálně. Zásobování probíhá, byť nabídka je momentálně lehce menší, než bývala, ale rozhodně je dostatečná. Pracovní doba je u všech upravena - zkrácena, aby byl zajištěn provoz v potřebné kvalitě.
A co lékárny?
Ano, tak to byl trochu problém. Máme jich zde pět. První den byla plně otevřena jen jedna lékárna u polikliniky, druhá s omezeným provozem. Nyní je v plném provozu opět jedna, další dvě v upraveném režimu. Jejich zásobování probíhá jednou denně proti obvyklým dvěma zavážkám denně.
Co však vnímáme všichni jako velký problém, jsou lékaři. Ordinace jsou většinou uzavřeny, a ty, co fungují, pracují ve výrazně omezeném režimu. Probíhají hlavně konzultace po telefonu, zubaři jsou domluveni na pohotovostní službě jednu hodinu denně. A zajišťují ji dva stomatologové.
Pokud je nutno, lze vyjet na hranici zóny k Novým Zámkům u Litovle, kde pracuje polní zdravotní středisko s lékaři. Nebo ke složitějším věcem na pohotovost do nemocnice ve Šternberku, event. v Olomouci, ale je to obtížné, podle těch občanů Uničova, kteří službu využili, se k nim v nemocnicích chovali, jako by měli automaticky všichni nebezpečnou chorobu.
Těžkou hlavu mají těhotné ženy, zvláště ty před porodem. Nevědí, co dělat. To je asi nejhorší, ta informovanost. Linky, které k tomu byly zřízeny, jsou přetížené, permanentně obsazené. Facebook zahlcen příspěvky typu jedna paní povídala apod., důležité informace se tam ztrácejí. Město na svých stránkách uveřejňuje, co ví. Ale bohužel také neví vše a nemůže jednotlivým lidem poradit s individuálním problémem.
Víme, že byla zastavena činnost uničovských závodů. Které podniky tam u vás máte?
Na teritoriu Uničova pracuje za normálních okolností spousta firem menších velikostí, ale i firmy nadregionálního či celostátního významu. Unex - tradiční firma věnující se metalurgické výrobě (jede v omezeném provozu). Miele - výrobce praček, myček. Hexpol - výrobce gumárenských směsí pro průmysl nebo Biomac - výrobce briket a strojů na výrobu briket. Je jich tu hodně, snad jsem zmínil všechny ty velké. Tyto provozy momentálně stojí.
Jak udržujete kontakt se světem a co celé dny děláte?
Děti jsou již více než dva týdny doma, my se ženou tedy týden. Manželka pracuje v Uničově, ale firma nevyrábí, nemůže navážet a vyvážet materiál pro výrobu a výrobky. Ředitel bydlí mimo Uničov, takže na dálku – nemůže totiž do firmy přijet - se snaží domluvit alespoň omezený provoz. Je to však obtížné, teď jim například byla zastavena dodávka dezinfekcí a ochranných pomůcek. Proč, neví.
Má manželka alespoň chvílemi komunikuje se zákazníky z celé Evropy a vysvětluje situaci, tedy to málo, co víme. Do toho de facto celý týden šila roušky pro rodinu, sousedy, známé.
Já dělal s dětmi úkoly, které jsou ze školy zasílány mailem, probíral s nimi novou látku, tak jsem se tak trochu sám vrátil do školních let. Snažil jsem se děti zabavit. Nabídka na dobrovolnickou činnost, kterou bych rád vykonával, byla mnou zaslána hned první den, kdy bylo jasné, že se nejedná o krátkou epizodu a do práce se nedostanu. Bohužel, tady je kámen úrazu, nejsme obecně všichni na tyto stavy připraveni, a tak vše vzniká živelně. Takže zatím mohu dělat jen takové drobnosti, jako roznos roušek pro domácnosti, roznos mimořádného zpravodaje města s aktuálními krizovými informacemi – zkrátka s čím nás kdo osloví. Tady je jasné, že člověk chce dělat cokoliv, jen aby se zabavil. Na tom vidíme, že lidé dělní neumějí být nečinní, a myslím, že takový problém jako já má mnoho dalších lidí v naší zemi. Uvidíme, zda přijde nějaká další nabídka.
Zmínil jste, že je náročné udržet malé děti doma. Jak se vám to daří?
Děti se baví, jak to jde. Část dne zaberou školní povinnosti, část dne Lego, hry, malování, ale i televize či krátké hraní na tabletu. Největší atrakcí bylo, když jsem šel uklízet do sklepa a děti mi šly pomáhat – což normálně nedělají - a měly radost, jako kdybych je vzal do herního centra. A ano, zlobí, mají »horší chvilky«, ale to i my dospělí.
Ještě k pohybu lidí na zahrádkách rodinných domků - to se děje, pokud jsou tam sami a další lidé jsou daleko od sebe, tak proč ne? Ale zase nepřející lidé na to poukázali, tak došlo ke zvýšenému dohledu i nad těmito aktivitami. Takže těmto věcem se může věnovat jen ten, kdo bydlí na domečku, zahrádkářských kolonií mezi paneláky se to netýká, tam lidé nesmí.
Jak víme, někteří občané z obcí, které mají zavedenu plošnou karanténu, se pokoušejí přes lesní a polní cesty z města vyjet. Děje se to i v Uničově? A proč to vůbec tito lidé dělají?
Porušování je určitě všude, ale mohu říci, že zde v našem městě je to minimální. Tento problém má spíše Litovel. Je to dané i tím, že mají za městem lesy v Litovelském Pomoraví, mimochodem je to nádherná oblast, a tak je to tam láká. Je jasné, že každý by chtěl v tak krásné dny, které momentálně nastaly, vyjít ven. No a ty lesy skýtají jakousi menší nápadnost než ve městě. Bohužel, neměli by. Je to o pravidlech, která by měla být respektována.
U nás v Uničově je to spíše o tom, že někteří zneužívají té vlastně jediné možnosti pro nákupy. Chodí i několikrát denně na nákupy, a tím tak trochu »courají«.
Jaká je nálada v obci? Jak se daří vašim sousedům, a zejména starším lidem psychicky? Máte v Uničově domov seniorů?
Nálada není dobrá. Nikdo neví, jak dlouho karanténa bude trvat, všichni mají strach. Asi jako všude. Část lidí chce pomáhat, probouzí se v nich to lepší, část lidí si hraje na hrdiny a snaží se zviditelňovat. Velká část je taková anonymní, jsou doma a nevylézají ven. Nejhorší část je ta, ve které tento stav probouzí to špatné. Jsou zlí, hrubí a agresivní vůči nemocným s koronavirem, ale i třeba vůči prodavačce v obchodě, která trvá na nutnosti roušky. Což už je i nařízeno. Je to doba, ve které se projevují charaktery. Stačí se podívat na facebookovou stránku, která není města, ale je největším informačním kanálem, a člověku je z některých lidí až zle.
Domov důchodců v našem městě nemáme, jen domy s pečovatelskou službou. Tam to dle ředitelky docela zvládají i s pomocí dobrovolníků. Problém má s personálním zajištěním služeb v azylovém domě. Snad i s tím se již popasovali.
Jak hodnotíte v nastalé situaci činnost vašeho obecního úřadu?
Řekl bych, že dělají, co umí – což není málo. Víc k tomu, nezlobte se, zatím neřeknu. Mám i velmi negativní poznatky, ale to chci s vedením probrat, až bude klidná situace a odezní emoce. Nebylo by vhodné, aby se tyto věci dozvěděli z novin, a ne přímo ode mne.
Kolik máte ve městě nakažených onemocněním Covid-19?
Oficiálně nevíme, kolik je to přesně ve městě, čísla jsou za celou ORP oblast Uničov (obec s rozšířenou působností), v úterý to bylo již 28, Litovel je na tom podstatně hůře, má 51. To číslo se zvyšuje v závislosti na tom, že se konečně více testuje. To byla velká bolístka a chyba. Oblast uzavřou, ale netestovali. Teď již ano. To uzavření bylo odůvodněno tím, že první nakažená rodina byla v kontaktu a mohla nakazit dále více než tisíc lidí. Tedy na oblast s cca 25 tisíci obyvateli velké číslo. Čísla ale rostou všude, tak přestávám tu naši zónu chápat.
Co se podle vás bude dále dít, co vám v této věci říkají na radnici?
Nikdo nic neví. Vycházíme jen ze zpráv. Všichni se snaží věřit, že to nebude více než těch 14 dní, ale jak to bude ve skutečnosti? Starosta slavnostně stříhá metr a snaží se tomu věřit, stejně jako my, ale pochybnosti jsou. Doufáme, že se podaří alespoň zrušit zónu a být v režimu jako zbytek republiky. I to by byla velká úleva.
Jak hodnotíte činnost složek Integrovaného záchranného systému v ČR a vládní opatření?
Jako vždy kladně. Mám pocit, že činnost tohoto systému je přes veškeré škrty a šetření jedna z mála jistot. Těmto složkám patří velké díky! Za to, že jsou, fungují navzdory všem a všemu.