V Poslanecké sněmovně ČR se bude projednávat návrh na vydání zákona o státním jazyce České republiky. Není to první iniciativa komunistů zaměřená na ochranu našeho jazyka, první pokusy proběhly za vlády M. Zemana v roce 1999, za vlády V. Špidly v roce 2003 i v rámci novelizace zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v roce 2004. Poslední pokus pak patřil do minulého volebního období.
Není to ani první iniciativa v prostoru Evropy – vždyť vlastní zákon o ochraně jazyka má třeba ze sousedů Slovensko, Rakousko, z dalších evropských zemí Španělsko nebo Francie, a i v naší zemi byla ochrana českého jazyka již zakotvena - v Ústavě ČR z roku 1920.
Návrh tří poslanců za KSČM neznamená otrocké přejmenovávání obchodů nebo občerstvení, neznamená ani stagnaci přirozeného rozvoje jazyka. Poskytuje ve čtyřech paragrafech jen zákonnou ochranu češtiny jako státního jazyka, který má logicky přednost před ostatními jazyky, které se v České republice používají.
Všichni vnímáme každý den trendy, které směřují k zatlačování českého jazyka, nejen v běžném veřejném životě, ale i ve veřejnoprávních médiích, a dokonce i v úředním styku.
Národní jazyk je nejdůležitějším znakem svébytnosti každého národa, nejvzácnější hodnotou jeho kulturního dědictví a projevem jeho suverenity. Tu, jako poslušní pěšáci na šachovnici velkých geopolitických hráčů, sice reálně moc nemáme, ale to neznamená, že bychom měli odmítat i ochranu našeho jazyka, jak to učinila svým stanoviskem naše vláda. Jak praví velšské přísloví: »Národ bez jazyka je národem bez srdce.« Jsme národem bez srdce?