Na dvojí metr hodnocení společensko-politických a historických událostí jsme si u politiků především »demokratických« stran zvykli. Bývalý ministr kultury Daniel Herman k výjimkám nepatří, spíše naopak. Na dotaz, zda mu vadí oslava banderovských vrahů, odpovídá: »Není mi známo, že by někdo oslavoval ‚banderovské vrahy‘. Při svých opakovaných návštěvách Ukrajiny jsem se s ničím takovým nesetkal. A na základě konzultací s naším ministrem zahraničí mohu potvrdit, že ani on nic takového nezaznamenal. Pokud máte ověřené informace o takových závažných záležitostech, pak je oznamte příslušným orgánům.«
Zatímco šířící se ukrajinský fašismus nechává neúspěšného senátorského kandidáta v klidu, k výročí 25. února 1948 se vyjadřuje, že takzvaný Vítězný únor nebyl rozhodně nenásilným převzetím moci. Umocňuje tím dřívější názor bývalého stranického kolegy Miroslava Kalouska: »Já tomu neříkám Vítězný únor, ale nazývám to komunistickým pučem.«
Hodnocení »Února« od lidovce Hermana a »top-lidovce« Kalouska tak zdaleka nesouzní s názory dalšího bývalého ministra kultury za KDU–ČSL Pavla Tigrida, který konstatuje: »Komunisté vyhráli nad svými národněfrontovními druhy způsobem pozoruhodným a nepopíratelným zároveň, a to jak z hlediska dlouho připravované strategie, tak z hlediska bleskově aplikované taktiky.« A ve svém únorovém hodnocení Tigrid dále dodává: »Demokraté až do konce nepochopili vážnost situace. Jezdili si po schůzích, jako by se nechumelilo, tancovali na bálech…«
Konstatování přinejmenším zajímavé. Nebo můžeme snad představiteli českého protikomunistického exilu Pavlu Tigridovi přisuzovat jakékoliv sympatie k tehdejšímu Československu?
Na závěr malá úvaha. Jak by asi zněla odpověď exministra Hermana na otázku, týkající se »ústavnosti« pokusu o státní převrat v dnešní Venezuele?