Začátek února byl v Praze ve znamení Ledové Prahy. Krásná akce Pionýra, o níž koneckonců v Haló novinách píšeme poměrně pravidelně. I já jsem spolu se synem a jeho kamarádem vyrazil do muzeí s výraznou slevou. Bavilo nás to. Včetně Muzea voskových figurín v Celetné ulici. Až na jednu »maličkost«.
Celý jeden blok voskových soch je věnován krvavým diktátorům. Všem vévodí Adolf Hitler, který je jaksi separován, ale naproti němu stojí další figuríny, podkreslené stěnou z krve. A podržte se, kdo mezi nimi nechybí! Stalin, Brežněv, Mao, Gottwald, Husák či Fidel Castro. Dětem se dnes zkrátka dostává absolutně jednostranného pohledu na historii. Začíná to ve školách a končí v kulturních centrech.
Přitom je potřeba říci, že každá revoluce (či válka) s sebou nesou »krvavá rozhodnutí« vůdců, jinak by byla předem poražena, protože druhá strana se chová stejně. Bylo tomu tak v Burské válce a při potlačování odpůrců Anglie počátkem 20. století (Churchill a předsedové vlád Jeho Veličenstva), stejně jako v občanské válce v Rusku (nejen Lenin, ale i Kerenskij, Krasnov, Judenič či Kolčak), v polistopadovém Německu 1918 (Ebert, Scheidemann, Ludendorff, Hindenburg) či později ve Španělsku (Franco, Mola), v Argentině (Perón, ale i Evita) nebo ve vietnamské válce (Johnson). Vzpomeňme také dobu nedávnou v Chile (Pinochet) a ještě aktuálněji třeba »pacifikaci« v Iráku, na jejímž začátku byli vůdci Anglie a USA (Blair, G. W. Bush) či tzv. humanitární bombardování Jugoslávie, kde má krev na rukou i náš bývalý prezident Václav Havel. Ten je ovšem v muzeu úplně jinde než jeho předchůdce Gustáv Husák. Mezi hrdiny.
S úspěchem by se dalo polemizovat o krvavé vině u mnoha »vystavených«, mně to ale nejvíce uhozené přišlo právě u Husáka. Ten »krvavým diktátorem« nikdy nebyl. Ani nemohl. Celá padesátá léta byl ve vězení pro křivé obvinění z »buržoazního nacionalismu«. Ano, po roce 1968 se zcela pragmaticky postavil za zklidnění vztahů se Sovětským svazem. Ovšem to nebyl zbabělý Hácha, který pak dělal všechno, co chtěli nacisté. Vyvíjeli jsme se vnitřně jinak a nepodléhali ustrnulým sovětským klišé. Přitom Hácha je dnes bezmála glorifikován, a Husák zatracován.
A ještě něco. Gustáv Husák brzdil snahu o politické procesy a těch několik, k nimž došlo, mělo víceméně ekonomický podtext a nebyly mimo rámec tehdejších zákonů. Pokud se vůdcové Charty ocitli ve vězení, pak to nelze srovnávat s tím, jaké martýrium si prožil on. Stačí si přečíst glorifikované Dopisy Olze. Vězení bylo jakési fešácké - s možností studovat literaturu a psát třeba eseje pro příští knižní vydání.
Husák byl osobně nesmírně skromný. Po tragické smrti své ženy Viery zůstal sám se svými knihami a myšlenkami. A opět se nabízí srovnání s Havlem. O skromnosti Husákova nástupce na Hradě lze totiž s úspěchem pochybovat...